NATALIEHOLZ: Asos

2016

Fear or happiness?

Protože ve středu odlétám do Londýna, další post bude nejdříve za 2 týdny. Dnešní článek je trochu jiný, než normálně.Doufám, že se vám bude líbit.

Poslední dobou často přemýšlím o smyslu života, jako takového. Neustálé samotě v davu a šedi všedního života. Léto je vždy čas, kdy jsem nejvíce psychicky labilní. Na rozdíl od zbytku roku, mám totiž čas přemýšlet. Přemýšlet o mém dosavadním životě, místě ve světě a otázce, proč se to všechno děje?

Věřím na osud, protože mi dává naději, že všechno je dané. Děda mi vždycky říkával:

'' Všechno nějak dopadne, nemusíš se bát''

Stalo se z toho mé životní motto. Celý náš život žijeme v neustálém strachu. Strachu z věcí, které nás čekají...není to však zbytečné?

Strach je lidská reakce na nebezpečí. Dokáže nám v určitých situacích i zachránit život, může nám ale i ublížit. Pokud se v našem životě budeme neustále bát, přijdeme o spoustu možností, o spoustu věcí, které by nás učinily šťastnými.

Den co den, se snažím dělat věci, které mě děsí. Dělají mě silnější a já doufám, že jednou přijde den, kdy budu moci hrdě říct:''Už se nebojím''

Last sequence, I often wonder about the meaning of life itself. Continual alone in a crowd of gray and everyday life. Summer is always a time when I most mentally unstable. Unlike the rest of the year, I had time to think. Thinking about my previous life, a place in the world and the question of why all this is happening?

I believe in fate because it gives me hope that everything is given. My grandfather used to say that:

'' Everything happens somehow, don't worry '

It has become a motto of my life. Our whole life we are living in constant fear. Fear of the things that await us... But isn't that useless?

Fear is an adaptive human response to danger. Can it, in certain situations, save lives, but we can also hurt. If in our lives we constantly worry, we lose a lot of options, a lot of things that would have made us happy.

The Day after day, I try to do things that scare me. They make me stronger and I hope that one day will come when I can proudly say: '' I am not afraid, not anymore''